Syrští uprchlíci v Libanonu

Libanon je zemí, která poskytla útočiště již na 1,2 milionu syrských uprchlíků. Se čtyřmi a půl miliony obyvatel je tak zemí, která má největší hustotu uprchlíků v poměru k domácímu obyvatelstvu a tento počet je tak obrovskou zátěží pro celou zemi a její infrastrukturu. 

Na počátku syrského konfliktu nechával Libanon své hranice dlouho otevřené a ti, kteří prchali před boji v Sýrii, zde nacházeli bezpečí. Vzhledem k počtu uprchlíků, nedostatečné infrastruktuře a mizivé podpoře od mezinárodního společenství svůj postoj mění a hranice uzavírá. Od počátku roku 2015 také zavedl nová kritéria pro Syřany, kteří si chtějí prodloužit povolení k pobytu a taky nové podmínky pro Syřany, kteří chtějí do země vstoupit.

Pro mnohé uprchlíky je situace neúnosná, nemají přístup k lékařské péči, vzdělání pro své děti, mnoho z nich žije v žalostných podmínkách. Kvůli restrikcím na hranicích se mnoho z nich do země nemá šanci dostat a jsou tak ponecháni ve válkou zmítané Sýrii. Zoufalou situaci přibližuje několik příběhů syrských uprchlíků:

ISMAEL

Před sedmi lety byla u Ismaela zjištěna roztroušená skleróza. Nemůže si však dovolit platit potřebné injekce, které by měl užívat každý druhý den. Ismael se svěřil Amnesty International, že mu ani tak nejde o jeho vlastní zdraví, jako hlavně o zabezpečení svých pěti dětí. Ismael přišel do Libanonu po velmi nebezpečné cestě z Damašku, která vede přes pohoří, do vesnice Shebba nacházející se na jihovýchodě Libanonu. Prvních šest měsíců svého pobytu musel vyžít s velmi malým množstvím jídla.

Když se Ismael dostal do Libanonu, registroval svou rodinu na Úřadě Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), ovšem posléze mu bylo oznámeno, že nemá nárok na žádnou formu pomoci. Následující tři měsíce se pokoušel dovolat na horkou linku tohoto úřadu, ovšem bezvýsledně. Když se nakonec přece jen dovolal, bylo mu sděleno, že jeho léky jsou příliš nákladné a nemohou být proplaceny.

Ismael se může pohybovat pouze s velkými bolestmi. Chladné počasí se na jeho pohybu značně podepsalo. Jak se mu zhoršuje roztroušená skleróza, jeho každodenní fungování se stává bolestnější a začíná ztrácet rovnováhu. Amnesty International řekl, že potřebné injekce měl v Sýrii zdarma, ovšem v Libanonu si je musí platit, když jedna stojí 2 000 000 libanonských liber (přes 1 300 amerických dolarů). Od svého příjezdu se nedostal ani k jedné injekci.

Ismael si půjčoval peníze od svého souseda, který provozoval menší obchod, ovšem když se dluh vyšplhal přes půl milionu libanonských liber (358 amerických dolarů), soused mu přestal půjčovat. Aby si sami vypomohli, začali členové jeho rodiny prodávat ořechy a za peníze nakupovat zeleninu. Bojí se vrátit do Sýrie, protože jejich vesnice byla v držení opozičních sil a mají strach, že by je po jejich návratu mohla syrská armáda zabít.

DIMA, 27 let

Dima, matka dvou dětí, má rakovinu lymfatických uzlin. Žije v palestinském uprchlickém táboře v Beirútu, v Shatii, který ovšem využívají i syrští uprchlíci kvůli nízkým nákladům na bydlení. Ona a její rodina mají v pronájmu byt za 600 000 libanonských liber (331 amerických dolarů) měsíčně. Její manžel byl v Sýrii několikrát střelen do levé nohy a nemůže teď kvůli bolestem manuálně pracovat. Aby alespoň trochu vypomohl rodinnému rozpočtu, prodává hedvábné kapesníky. Nicméně jeho rodina není schopna pokrýt veškeré své výdaje a je odkázána na pomoc místní organizace v Shatii.

Dima se svěřila Amnesty International, že v říjnu 2012 byla na výměně kyčelního kloubu, která souvisela s její nemocí. Posléze musela také v Sýrii absolvovat několik chemoterapií a radioterapií. Nedlouho po své operaci se ovšem spolu s rodinou rozhodla uprchnout do Libanonu. V listopadu 2013 porodila v místní nemocnici svého syna pomocí císařského řezu. Kvůli rakovině jí doktor doporučil navštívit odborníka na hematologii. Když ovšem Dima zašla na tamější pracoviště, bylo jí sděleno, že léčba rakoviny jí nemůže být finančně pokryta a Dima si takový výdaj nemůže sama dovolit.

Dima pověděla Amnesty International:

„Má noha mne velmi bolí a nemůžu s ní normálně hýbat. Cítím bolest pokaždé, když s ní pohnu, a tak jsou pro mne například domácí práce velmi bolestivé. Občas mám nohu plnou modřin a krevních sraženin, a tak si musím píchnout injekci na jejich zmírnění. Potřebovala bych injekci obden, ale můj manžel je dostane, jen když na ně vydělá dostatek peněz. Jedna injekce stojí 10 000 libanonských liber (7 amerických dolarů).“

Dima a její rodina dostávaly první dva měsíce lístky na jídlo od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Dima řekla Amnesty International, že nebyla nijak varována, když jí najednou přestaly lístky přicházet. V listopadu 2013 se totiž UNHCR rozhodl, že přestane poskytovat plošnou pomoc všem syrským uprchlíkům, a namísto toho začne cíleně zaměřovat pomoc na 75% uprchlíků ze Sýrie, kteří budou splňovat jeho kritéria pomoci. Zdá se, že Dima a její rodina byla během tohoto procesu vyřazena ze seznamu osob, které taková kritéria splňují.

Zdroj: Agonizing choices – Syrian Refugees in Need of Health Care in Lebanon, Amnesty International, May, 2014.

Potíže s prodloužením povolení k pobytu

 Generální ředitelství obecné bezpečnosti, které je součástí libanonského ministerstva vnitra, vydalo nová pravidla pro syrské občany, kteří si chtějí v Libanonu obnovit povolení k pobytu nebo jinak upravit svůj status imigranta. O těchto změnách bylo veřejně zpřístupněno jen velmi málo informací. 

Uprchlíci, se kterými Amnesty International mluvila, se dozvěděli podrobnosti o těchto změnách buď od jiných uprchlíků, nebo při samotném kontaktu s generálním ředitelstvím, proces vyřízení žádostí popisovali jako matoucí, náročný a drahý. Každá osoba starší 15 let musí pro obnovu povolení k pobytu zaplatit ředitelství roční poplatek 200 amerických dolarů. Žadatelé také musí mimo jiné vynaložit peníze za cestu, kopírování dokumentů a služby veřejného notáře, což je přijde zhruba na 75 dolarů na osobu a žádost. K tomu musí doložit ještě další náležitosti, které je často velmi složité sehnat a zařídit.

Obtížnost získání a doložení potřebných dokumentů, stejně jako nejistotu, zda bude pobyt prodloužen, dokládá příběh Sary:

SARA, 35 let

Sara, která žije v Beirútu, uvedla, že se musela v průběhu zajišťování nutných dokumentů (není registrovaná  UNHCR) přestěhovat, protože předešlý pronajímatel jí odmítl dát smlouvu, nechtěl totiž registrovat svoji nemovitost na obecním úřadě jako pronajímanou, protože by musel platit další daň. 

Protože předešlé dokumenty tím byly neplatné, Sara musela začít shánět všechny dokumenty znovu. I přesto, že prošla opět celým procesem, získala novou nájemní smlouvu a zaplatila další poplatky, její žádost o prodloužení pobytu v Libanonu byla zamítnuta, aniž by se dozvěděla, proč. Sara popsala náročný proces, který podstoupila, aby získala všechny požadované dokumenty, včetně opakovaných návštěv notáře, protože kritéria popisující veškeré dokumenty, které jsou třeba, jí nebyla zcela jasná. 

„Musela jsem nechat ověřovat dokumenty před notářem třikrát a pak znovu v přítomnosti sponzora.  Pokaždé to stálo v přepočtu 33 amerických dolarů a pokaždé, když jsem přišla na úřad, odmítli je a já jsem je musela upravit… Získala jsem informace o nových pravidlech z Facebooku a televize. Přesně jsem zjistila, co je vlastně třeba, až když jsem šla požádat o prodloužení pobytu na samotném úřadě. Pokaždé mi řekli, abych přinesla něco dalšího…“ 

Zdroj: Pushed to the Edge, Syrian Refugees Face Increased Restrictions in Lebanon, Amnesty International, June 2015.

Attachments

Podobné příběhy

11.8.2016

Migranti z australských detenčních táborů viní úřady z týrání i sexuálního zneužívání


11.8.2016

Komentář Erika Taberyho k písni Olívie Žižkové


4.8.2016

Bývalý uprchlík zachránil svou rodinu na řeckém pobřeží

Ghias Aljundi před 18 lety uprchl ze Sýrie do Velké Británie. Jako jeden z tisíců dobrovolníků pomáhá uprchlíkům přijíždějícím do Řecka. Nenapadlo ho ale, že by mohl zachránit i svou vlastní rodinu.


27.6.2016

ZASEDÁNÍ EVROPSKÉ RADY 28. - 29. ČERVNA: SDÍLENÍ, NE VYHÝBÁNÍ SE ZODPOVĚDNOSTI ZA UPRCHLÍKY

Amnesty dopis premiérovi Sobotkovi ohledně zasedání Evropské rady o migraci.