Řetězové navracení iráckých Jezídů z Bulharska a Řecka do Turecka: Příběh "Z."

Byli jsme tři, kteří jsme se dne 3. března 2015 vydali na cestu směr Bulharsko, jejíž konečným cílem bylo Německo. Já, moje sestřenice K. a můj strýc J.. Do Bulharska jsme dorazili 5. března ráno. Do města, které bylo na dohled, jsme se rozhodli dojít pěšky. Pršelo a všichni jsme byli promočení a zmrzlí. Během cesty u nás zastavilo terénní policejní auto, ve kterém seděli dva muži. Jeden, oblečený v civilním oblečení, měl v ruce obušek. Druhý muž, mající na sobě policejní uniformu, držel pistoli. Byla noc, my byli po cestě skutečně velmi unavení, prochladlí, promoklí a hladoví. Policistům jsme řekli, že jsme Jezídi z Iráku, že jsou v naší zemi teroristé, a že nás pronásleduje Daeš (Islámský stát). „Dobrá, dobrá, rozumíme.“, byla slova pochopení z úst mužů, kteří nás následně vyzvali k nastoupení do vozu. Domnívali jsme se, že nás vezou do Sofie, ale po zhruba půl hodině jízdy jsme zastavili u malé řeky. Na břehu byl stan s židlí. Kromě nás a mužů tam nikdo nebyl. Po vystoupení z auta nás muži začali bít. Bili nás všude. Rány nebyly příliš tvrdé, nikdo z nás nebyl vážně zraněn, ale bylo to velmi ponižující. Policisté nám vzali peníze a telefon. Nejednalo se o žádný drahý, luxusní telefon, byla to obyčejná Nokia, ale i tak z něj vyndali tureckou sim kartu a vzali si ho. Protože se jednalo o jediný telefon, jež jsme sebou měli, žádali jsme je, aby nám jej vrátili, abychom si mohli zavolat pomoc. Teleon nám ale nevrátili. Měli jsme velký strach. Bili nás, strkali do nás. Špatnou angličtinou s pomocí gestikulace nám řekli, že máme přejít řeku. Ukazovali za řeku a říkali: „Sofia, Sofia.“. Lhali. Za řekou bylo Řecko. Byli jsme ale z jednání mužů vyděšeni, a tak jsme řeku přešli a šli dál. 

Za řekou jsme v dáli uviděli malé město a vydali jsme se tedy tam. Ve městě jsme uzřeli řecké vlajky. Našli jsme kostel a chtěli jsme tam požádat o pomoc, protože už jsme sotva šli. Tou dobou byly asi čtyři hodiny odpoledne, a dveře kostela byly zavřené. Proto jsme dál pokračovali v chůzi městem. Nedaleko kostela u nás zastavilo malé bílé policejní auto, ve kterém seděli dva policisté a jedna policistka. Zeptali se nás odkud jsme, a zda máme cestovní pasy. Odpověděli jsme, že pasy nemáme, že jsme Jezídi, a že potřebujeme pomoc. Do vozu nás nevzali, asi proto abychom ho neumazali, protože jsme byli špinaví a zablácení. Po chvíli přijelo větší auto, kombi, které mělo vzadu kovovou lavici, na kterou jsme si sedli. Asi půl hodiny jsme jeli obrovskou rychlostí a dohonili jsme tak zelený autobus, vypadající jako vojenský, do kterého nás naložili. Kromě nás v něm bylo asi 12 Syřanů: 10 mladých mužů a 2 ženy. Za dalších zhruba 40 minut jízdy jsme přijeli k řece, jež  byla mnohem větší, než řeka, u které nás vysadila bulharská policejní hlídka. U řeky čekalo 10 mužů, oděných v černém a se zakrytými obličeji.

Když jsme vystupovali z autobusu a vstupovali do řeky, byli jsme natáčeni kamerou. Nutili nás jít dále do řeky. Pak nás po sedmičlenných skupinách naložili na malé loďky a převezli nás na ostrov uprostřed řeky. Dva z mužů v černém byli s námi na té lodi. Jeden vepředu, druhý vzadu u motoru. Dostali jsme příkaz sklonit hlavy a nedívat se okolo. Řeka mohla být široká 50 – 70 metrů a ostrov byl dlouhý zrhuba 2 – 3 km. Prostě nás tam nechali. Nechali nás tam zemřít. Nedali nám jídlo, ani vodu. Byli jsme venku, v dešti, bez jídla, pití a ted´ nás ještě nechali na ostrově. Stále pršelo. Čekali jsme tam dva dny. Někteří z nás, včetně mé sestřenice, obcházeli ostrov s nadějí, že najdou cestu pryč, ale nenašli ji. Můj strýc na tom byl velmi špatně. Dva Syřané, kteří vypadali velmi silně, nakonec řekli, že musíme něco udělat, abychom tam nezemřeli a rozhodli se proto plavat do Turecka. Tam vyhledali policisty, kteří nás z ostrova zachránili na lodích. Turečtí policisté se k nám chovali velmi dobře. Vzali nás do jedné jejich budovy, dali nám najíst a napít a nemocné odvezli do nemocnice. I můj strýc byl odvezen do nemocnice, bohužel ale nevím, do které. 

Po dvou dnech nás převezli do vězení. Byli jsme tam s Iráčany, Syřany a Afgánci. Ze 120 Iráčanů bylo 84 Jezídů. Někteří se do Turecka dostali z Řecka, stejně jako my. Když jsme byli ve vězení v Edirne, informovali nás, že strýc v nemocnici zemřel. Za jeho smrt prý mohla nákaza z vody, které se napil na ostrově. Po domluvě s rodinou, která zůstala v Iráku, jsme se rozhodli vrátit zpět domů, i se strýcovým tělem. Když se nás policisté zeptali, jaké jsou naše plány, řekli jsme, že se chceme vrátit domů.  Nic jsme neměli, toužili jsme po návratu ke svým rodinám. Domů, do Khanke, Dohuk. Odvezli nás tedy, i s tělem strýce, do Istanbulu, kde jsme se setkali s mým otcem a dalším strýcem, kteří tam za námi přijeli z Iráku. Pak jsme se všichni letadlem, přes Erbíl, vrátili do Dohuku. Tam jsme ihned po příjezdu uspořádali pohřeb.

Fundamentalisté nám vše vzali, nic nemáme. Stali jsme se uprchlíky ve vlastní zemi. Není zde bezpečno. Potřebujeme pomoct, abychom se dostali do Německa, kde nám rodina může pomoci.

Z., 24letý Jezíd z Dohuku, Irák

Podobné příběhy