Jak Austrálie zachází s uprchlíky a žadateli o azyl v Papui-Nové Guineji

Austrálie odmítá, aby migranti a uprchlíci vkročili na její břehy, a proto k jejich umístění využívá využívá tábory na ostrovech v Tichomoří. Na jejich správě spolupracuje s místní vládou. Následující příběhy popisují zážitky migrantů a uprchlíků z táborů na ostrově Manus patřícímu Papue-Nové Guinei. Na podzim 2017 byli obyvatelé táborů násilně přesunuti do jiných lokalit, kde se v řadě případů setkali s násilím ze strany místních usedlíků i ze strany bezpečnostních sil. Mezi tyto nové tábory patří nechvalně známé Lorengau. Migranti se potýkají s problémy i při cestách do hlavního města ostrova Port Moresby.

JOINUL ISLAM, LORENGAU, MANUS

„Jsem z Bangladéše. Jmenuji se Joinul Islam. Je mi 42 let. Už 5 let jsem na útěku. Protože v mojí zemi není bezpečno, přišel jsem do Austrálie, na Velikonoční ostrov, odkud mě poslali do Papui Nové Guinei (dále jen PNG). Do Lorengau nepůjdu, protože to je velmi nebezpečné místo. Před třemi měsíci mi v Lorengau někdo pořezal ruku. Vzali mi mobil a peníze. Je to velmi nebezpečné místo.... Nechci jít do Lorengau. Přišel jsem si jen nakoupit na trh. Venku na mě nějaký místní lidé promluvili. Řekli mi: „Dej mi svůj telefon a peníze.” Nedal jsem jim je. A tak mi pořezali ruku, pak jsem upadl. V nemocnici mi řekli: „Vaše zranění je velmi nebezpečné.” Poslali mě do města Lombrum. A potom mě zase poslali do Port Moresby. Tam mi ruku zašili, uvnitř mám tyč a šroub, takže teď s rukou hýbat nemohu. Možná už je to tři měsíce (co nemohu pohnout s rukou).  Oni (australské úřady) nikdy nic nedají. Žádné léky. Žádné léky na bolest. V noci nemohu spát. Každou noc se ptám na léky, ale pokaždé řeknou ne. Nemají pro mě nic. Chtěl bych jít do Austrálie. Chtěl bych mít bezpečný život. Nový Zéland. Jakákoli země. Každý si zaslouží život. Každý.”

Když jsme se Joinula zeptali, jestli toto násilí nahlásil policii, řekl, že to není „moje země. Policie mě poslouchat nebude.” Řekl, že zranění bylo již několik, ale policie s tím nic nedělá. Dodal, že nyní už všude chodí se svými kamarády (v době, kdy mluvil s Amnesty International, byl se svými dvěma kamarády z Bangladéše, kteří také žádali o  azyl) a do města chodí jen tehdy, když si potřebuje koupit jídlo.

 

UPRCHLÍK V PORT MORESBY OKRADEN A V OHROŽENÍ

Idris, sudánský uprchlík v Port Moresby, Amnesty International řekl, že na něj zaútočili, okradli ho a vyhrožovali mu, a to hned ve třech různých případech. První útok se stal v říjnu v Port Moresby, když byl na cestě. Řekl, že cestující v autobuse na něj zaútočili. Začali ho dusit, dokud neomdlel. Když se probral, jeho taška a telefon byly pryč. V autobuse zůstal jen on a řidič, který řekl, že ty, kteří ho okradli, nezná. Idris událost policii nenahlásil, protože už se s ní dříve dostal do potíží. Policie mu řekla, že „nemáte právo být v PNG” a chtěli po něm peníze. Když byl Idris okraden podruhé, šel na trh se svým kamarádem pro trochu zázvoru na bolesti břicha. Napadli ho čtyři lidé - jeden ho popadl zezadu, zatímco ostatní vzali jeho telefon a utekli. Idris byl prý příliš vyděšený na to, aby muže pronásledoval. Nedávno mu nějaký muž vyhrožoval se zbraní, když se Idris vracel zpět na hotel v Port Moresby. Nic neřekl, jen na něj namířil zbraň a pak odešel. Idris řekl, že „ani obyvatelé Papui nejsou v bezpečí. Jsme oběti stejně jako místní obyvatelé.”

 

ZUBAIR

Když Zubair přišel v září 2017 do Port Moresby, bylo to už podruhé. Poprvé sem přišel o 18 měsíců dříve kvůli pracovnímu pohovoru. Když práci nedostal, vrátil se na Manus. Při hledání práce mu pomohla firma JDA Wokman, což je smluvní partner, který pomáhá uprchlíkům najít práci. Ale nepomohli mu a JDA Wokman si pro sebe bere velký podíl z jakékoli mzdy, kterou Zubair bude mít. Když dostal nabídku práce, PNG zasáhla a nařídila zaměstnavateli, aby Zubairovi vyplácel nižší mzdu, která ale neodpovídala jeho zkušenostem a vzdělání. Nakonec tuto práci nedostal a je závislý na dávkách. Zubair je zoufalý z toho, jak PNG znemožnila jeho soběstačnost v zemi. V současné době si práci nemůže najít, protože mu imigrační úřad v PNG neobnovil pracovní povolení, přestože o něj opakovaně žádal. „Nepřivezli nás sem kvůli práci, ale kvůli otroctví. JDA Wokman (společnost najatá vládou PNG) si bere 15 % z naší mzdy. Našel jsem práci... pracuji... v hotelovém managementu. Vystudoval jsem obchodní podnikání a pracoval jsem v marketingu. Potřeboval jsem pracovní povolení. Požádal jsem o pomoc organizaci ICSA (Úřad pro imigrační a občanské záležitosti) na PNG. Zoufale se snažili do mého případu zapojit. Řekli (zaměstnavateli), že „musíš mu zaplatit mzdu, která je na PNG běžná.” Na vysvětlenou, co je běžná mzda, řekl: „Řidič autobusu tady dostává 12 000 papuo-guinejských kin za rok (3 738 amerických dolarů).” Z těchto zásahů ze strany úřadů byl Zubair frustrovaný. “Našel jsem si dobrou práci a oni to nechtěli. Podepsal jsem veškeré papíry, které mi ICSA dala. Podepsal jsem je před rokem a půl. Dostal jsem tzv. „šedý certifikát” (osoba bez státní příslušnosti, bez možnosti získat pas a v očekávání na udělení trvalého pobytu, pozn. překl.), když jsem byl v ELTC (Tranzitní centrum východní Lorengau) a také pracovní povolení na jeden rok. Chtěl jsem nové povolení, ale stále ho ale nemám. Byla to dobrá příležitost k tomu, jak se postarat alespoň o jednoho člověka, ale oni to nechtěli.”

Zubair nyní žije s ostatními uprchlíky v Gerahu, což je osada na předměstí Port Moresby. Když jsme se ho zeptali, zda se tu cítí bezpečně, řekl: „Celou noc slyšíme někoho křičet. Místní, co žijí v této oblasti, pijí ve dne v noci. Je to jako další vězení. V noci slyším výstřely." Zmínil se, že jednou přišel domů poté, co jeho kamaráda zbili místní lidé a zlomili mu nos. „Všude po pokoji byla krev. Kluci (ostatní uprchlíci) si stěžovali (na bezpečnost v Gerahu), ale jim je to jedno, ICSA pracuje velmi pomalu.” Do dnešního dne má neléčené zdravotní problémy. „Bolela mě levá ruka. Zavolal jsem kamarádovi, aby mě vzal do nemocnice. Opravdu mě to bolelo. Dali mi prášky na bolest a potřeboval jsem rentgen, který stojí 300 papuo-guinejských kin (93 amerických dolarů). Šel jsem na ICSA s receptem a oni poslali email Australským pohraničním silám (ABF). To už bylo před měsícem a půl. Do dnešního dne se nic nestalo. Žádný rentgen. Dostal jsem injekci a prášky na bolest. Jsem unavený. Nechci jít zpátky a ptát se. Všichni víme, kdo za tím stojí (australské úřady). ICSA je bezmocná. Před dvěma a půl rokem jsem se přesunul z RPC (Regionální centrum pro zpracování, jedno z detenčních center na ostrově Manus, pozn. překl.) do ELTC. Z počátku nás tady bylo jenom 30 a bylo to moc pěkné. Dali nám dobré jídlo a vyzvali ostatní, aby se k nám připojili. Když do Lombrum přišlo víc kluků, situace se zhoršila. Někteří místní jsou dobří lidé.”

Neexistují žádná přesná pravidla pro to, kdo vlastně zodpovídá za podporu uprchlíků, kteří žijí v komunitě, nebo kdo se stará o jejich zdraví. To ve výsledku vede k tomu, že se uprchlíkům nedostává zdravotní péče, kterou potřebují.

EXTRÉMNÍ NÁTLAK NA NÁVRAT

Rubani, somálský uprchlík, vyprávěl Amnesty International, jak byl jeho kamarád, také somálský uprchlík, napaden místními na ostrově Manus v polovině roku 2017. Kamarád byl po útoku v kritickém stavu. Zaútočili na něj, když žil v ELTC (Tranzitní centrum východní Lorengau). „Řekl, že měl strach vrátit se na Manus”, řekl Rubani Amnesty International. Kvůli léčbě byl převezen do Port Moresby. Prý mu sdělili, že až bude jeho léčba u konce, musí se vrátit zpátky na Manus. Když byl propuštěn z nemocnice, drželi jeho kamaráda v hotelovém pokoji v izolaci od ostatních uprchlíků. „Nesměl mluvit s lidmi a byla tam ochranka, která nám nedovolila jít dovnitř.” „Odmítli, abychom ho navštívili a on nemohl přijít k nám.” Rubani řekl, že kamaráda poté poslali letadlem do Nairobi v doprovodu dvou lékařů. Podle Rubaniho jsou doktoři už zpět v PNG. Rubani měl obavy o bezpečnost svého kamaráda, protože od doby, co odletěl do Nairobi, o něm nic neslyšel. Amnesty International je z tohoto přesunu znepokojená, protože je možné, že byl porušen princip nenavracení uprchlíků do zemí, kde jim hrozí vážné nebezpečí či smrt.

 

Zdroj: Trest, nikoli ochrana: jak Austrálie zachází s uprchlíky a žadateli o azyl v Papui-Nové Guineji

Podobné příběhy

5.3.2018

Ostrov Manus: Austrálie odsuzuje uprchlíky k životu v nejistotě a nebezpečí

Australská vláda zanevřela na stovky uprchlíků a žadatelů o azyl. Zanechala je v situaci podobající se více trestu než ochraně v Papui-Nové Guineji, uvedla dnes Amnesty International ve své výzkumné zprávě.


1.6.2018

AUSTRÁLIE A PACIFIK


Tyto webové stránka používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více... Díky za upozornění...