Tisíce dětí se během koronakrize nevzdělávají a školy je neshánějí. Učitelé si asi nepředstaví, jak na tom různé rodiny jsou, někde chybí i čisté papíry, říká terénní pracovnice

  Článek

Diskriminace   Česká republika publikován 15.5.2020

V Česku je téměř deset tisíc dětí, které se během koronakrize nijak nevzdělávají, nejčastěji proto, že nemají potřebné vybavení. Často to jsou přitom právě ty děti, které by podporu učitele nebo asistenta nejvíce potřebovaly. Zatímco v Německu dostane každý žák, který nemá dostatečné vybavení, 150 eur na pořízení techniky, v Česku žádná systematická podpora neexistuje a terénní pracovníci se setkávají s neochotou učitelů dětem vycházet vstříc. „Učitelé si asi nepředstaví, jak na tom různé rodiny jsou, někam nosím i čisté papíry nebo ořezávátko,“ říká terénní pracovnice Vlasta Spilková.

Podle dubnového šetření České školní inspekce je v Česku tisícovka škol, kde není do online distančního vzdělávání zapojena třetina žáků. Ve zhruba sto školách s učiteli nekomunikuje více než polovina žáků. S každým dalším týdnem „domácí školy“ tak nutně vzniká propast mezi těmi, kteří ve vzdělávání pokračují, a těmi, kdo jsou od poloviny března ponecháni napospas.

„Mám klientku, která má čtyři děti, z toho tři školáky v první, třetí a čtvrté třídě. Má jen špatně fungující telefon bez kreditu, takže neměla, jak se spojit se školou. Přišlo mi neuvěřitelné, když jsem kolem Velikonoc, to znamená po pěti týdnech karantény, zjistila, že se jí neozval ani jeden z učitelů dětí. Kdyby škola běžela a dítě do ní pět týdnů nepřišlo, přece by to škola nějak musela řešit,“ říká Vlasta Spilková, vedoucí pražské pobočky organizace HomeStart, která pomáhá sociálně znevýhodněným rodinám.

Nejohroženější jsou děti zasažené chudobou nebo sociálním vyloučením, děti matek samoživitelek, děti v dětských domovech, ale nejen ty. Bez připojení zůstaly i ty, které dříve mohly využívat počítačovou techniku v knihovnách či nízkoprahových klubech, nyní nepřístupných. Problém se tak týká i dětí, které si dříve uměly poradit a přístup k počítači zajistit, i když ho neměly doma.

„V rodinách nemají počítače, internet, rodiče mají často telefon bez kreditu. Nemají mail a neumí si ho založit. I kdyby jim ho někdo založil, nebudou umět najít ve školním systému úkoly. V přísunu informací v době vzdělávání na dálku jsou odkázáni na aktivity ze strany školy. Jenže některé školy žádnou aktivitu nevyvíjejí,“ popisuje situaci Vlasta Spilková.

To je podle odborníků v rozporu se školským zákonem i s ústavou. „První zásadou školského zákona je, že stát má poskytovat rovný přístup ke vzdělávání bez diskriminace na základě sociálního původu či majetku,“ upozornil analytik společnosti EDUin Štěpán Kment.

Chce se s dětmi učit, ale neví jak

Práci škol tak někde suplují neziskové organizace. Vlasta Spilková například začala místo maminky tří školáků i místo dalších klientů komunikovat se školami. „Jsem v kontaktu s učiteli, chodí mi emaily, které posílají rodičům, já je vytisknu a nosím do rodin. Když jsem se ptala učitelů, jestli by si rodiče nemohli chodit pro úkoly přímo do školy, namítali, že sami ve škole nejsou. Nevidím příliš ochoty ani v případech, kdy učitelka bydlí tři minuty od školy a rodina asi sedm.“ Zaznamenala dokonce případ, kdy učitel odmítl učivo doručovat a rodičům vzkázal, aby začali žáka připravovat na opakování ročníku.

Třešničkou na dortu je fakt, že i ve chvíli, kdy už učitelé situaci rodin znají, stále posílají úkoly typu: najděte si na internetu. „Jedna rodina se na nás obrátila s tím, jak mají vyřešit zadání ‚zformátujte text‘ pravítkem a perem na papír,“ říká Vlasta Spilková. Podle ní je problém v tom, že si učitelé neumí představit reálnou situaci mnoha rodin. „Bydlí v ubytovnách nebo azylových domech, neustále se stěhují a s sebou si vezmou třeba jen tři igelitky věcí. Když běžné rodině přijdou emailem úkoly k vytištění, ale nemá tiskárnu, může pořád úkoly přepsat, zadání překreslit. Ale do těchto rodin já teď nosím papír, bločky, aby měly děti aspoň na co psát nebo kreslit. Pochopitelně si neporadí ani s úkoly typu: zasaďte kytičku. Nemají květináč.“

Nejedná se přitom o rodiče, kterým by na vzdělávání jejich dětí nezáleželo. „Jedna maminka mi třeba říkala, že by se s dětmi chtěla učit, ale neví jak. Dává dětem příklady, ale ty se jí smějí, že jsou příklady pořád stejné.“ Krom školy přitom tyto rodiny často řeší i palčivější problémy: například zmiňovaní tři školáci mají za běžného stavu obědy ve škole zdarma. Teď dává maminka samoživitelka těžko dohromady peníze na jídlo a na ošacení – změnila se sezona a děti nemají co na sebe.

Školy nejsou zvyklé komunikovat s rodinami

Podobné informace z rodin má i Lucie Plešková z Nadace OSF, která se podílela na shánění techniky pro ty, kterým chyběla. „Nechci školám křivdit, řada z nich to zkouší různými způsoby, někde třeba vymysleli, že otevřou počítačovou učebnu, kam budou moct děti v rouškách chodit vypracovávat úkoly. Ale bohužel jsou také školy, které to vůbec neřeší,“ říká Lucie Plešková. A dodává, že vybavit rodinu technikou nestačí. „Ti, kdo počítač doma nemají, s ním obvykle také neumí zacházet. Rodiče ani děti často nemají digitální kompetence a bylo by potřeba někoho, kdo poradí, jak se přihlásit do systému, kde najít úkoly. Ale na to školy nemají kapacitu a nejsou na to zvyklé.“

K situacím vyloučení dětí ze vzdělávání dochází navzdory pokynu MŠMT neučit výhradně online. „Zajistěte, aby se do výuky na dálku mohlo zapojit co nejvíce žáků. Vyhodnocujte jejich zapojení, buďte tolerantní a podporující. Respektujte, že někteří žáci mají velmi omezené nebo žádné možnosti on-line připojení. I pro ně hledejte dostupné možnosti komunikace při učení se na dálku,“ píše ministerstvo ve svém manuálu, který vydalo po uzavření škol.

Zatímco ve Skandinávii nebo ve Velké Británii cítí učitelé jako součást své práce nenechat ze systému vypadnout děti ze sociálně slabého prostředí, čeští učitelé to mnohdy jako svoji povinnost necítí a ministerstvo je k tomu nijak systematicky nevede. „Považuju za fatální chybu, že ministerstvo nezmapovalo terén a nezjistilo, jak na tom jednotlivé školy jsou a kolik je kde dětí, které nemají vybavení ani potřebné digitální kompetence. Byly by to cenné informace i do budoucna,“ říká vedoucí vzdělávacích služeb společnosti Člověk v tísni Zuzana Ramajzlová. Podle ní chybí také „manuál“ pro zřizovatele škol, jak doplnit technické vybavení škol a zajistit půjčování techniky a školních pomůcek žákům, nebo konkrétní pokyn učitelům, aby se pokusili spojit s každým žákem. „Byla jsem v kontaktu s bývalou kolegyní, která je teď v newyorském Bronxu, a tam vyloženě dostali pokyn shora se o děti ze sociálně slabších poměrů postarat,“ říká Lucie Plešková z Nadace OSF.

Ještě pořád má cenu to zlepšit

Samozřejmě existují i pozitivní příklady – školy, kde učitelé rozvážejí úkoly na kole, nebo posadí do školy asistentku, která tiskne pro ty, co nemají techniku, materiály zasílané učiteli. Ve výhodě jsou také školy, které dobře znají rodiny svých žáků a jsou zvyklé s nimi komunikovat. „Třídní učitelky a asistentky mají na rodiny kontakty. Některé rodiny nezvedají neznámá čísla, ale třídní učitelku nebo asistentku mají uloženou. Musím říct, že nám nikdo nevypadl, za což jsem moc rád, protože by jinak mezi dětmi vzrostly rozdíly,“ říká ředitel ZŠ v Olomouci-Řepčíně Jiří Vymětal. „Když je potřeba, sedne si paní učitelka nebo asistentka s někým na chvíli někde na lavičku a probere s ním, čemu nerozumí.“

Žáci druhého stupně už se letos do školy nevrátí a podle odhadů terénních pracovníků prvostupňové děti ze sociálně slabších rodin také ne. „Tyto rodiny mají nižší vzdělání a velmi nízkou informovanost. Rozhodují se tedy spíše iracionálně a máme signály, že většina z nich své děti na konci května do školy nepošle,“ říká Zuzana Ramajzlová z Člověka v tísni.

Ještě pořád tedy má cenu snažit se situaci těchto dětí zlepšit.

zdroj: rodicevitani.cz

Zůstaňme v kontaktu

Odebírejte novinky a petice e-mailem.



Souhlasím se zpracováním osobních údajů podle Zásad o ochraně a zpracování osobních údajů AI ČR