Detence a deportace syrských uprchlíků: Na hraně mezinárodního práva

Na řeckých ostrovech nadále přetrvává kritická humanitární situace, o které jsme již informovali v jednom z našich červencových článků. Tisíce žadatelů o azyl, většina z nich syrského původu, jsou drženi na omezeném prostoru místních ostrovů bez přístupu na řeckou pevninu. Mnozí z nich jsou nuceni žít několik měsíců v otřesných podmínkách do té doby, než je řecké autority přemístí zpět do Turecka. Situace je natolik závažná, že lze mluvit o systematickém porušování mezinárodního práva, a to zejména Ženevské úmluvy o uprchlících a Evropské úmluvy o lidských právech.

Současná řecká imigrační politika vychází z dohody mezi Evropskou unií a Tureckem z roku 2016, která umožňuje Řecku navracet příchozí uprchlíky zpět na turecké území. Zásadním problémem je, že tato dohoda není běžnou mezinárodní smlouvou podepsanou na základě schvalovacího procesu Evropské unie. Jedná se totiž o čistě politické prohlášení, které se jako takové nemusí řídit lidskoprávními standardy Evropské unie. Uprchlíci postiženi touto dohodou tak nemohou požádat Evropský soudní dvůr o soudní přezkum.

Evropsko-turecká dohoda byla v minulosti označena jako protiprávní několika vysokými představiteli OSN. Hlavním důvodem je fakt, že syrští uprchlíci jsou plošně přemisťováni do Turecka, které je považováno za takzvaně bezpečnou třetí zemi. Jinými slovy, Evropská unie předpokládá, že Turecko poskytne žadatelům o azyl adekvátní ochranu a zázemí odpovídající mezinárodním standardům. Toto jednání je však v rozporu s mezinárodním uprchlickým právem; Ženevská úmluva o uprchlících totiž nabádá státy k individuálnímu posouzení všech žádostí o azyl. Řecké úřady tak mají povinnost důkladně zvážit, zda-li deportovaným uprchlíkům nehrozí v Turecku nebezpečí a pokud ano, tito lidé nesmí být přemístěni. Realita řeckých ostrovů je však zcela jiná. Evropské autority vyvíjí na Řecko politický tlak, aby přemístilo co nejvíce uprchlíků za účelem naplnění výše zmíněné dohody. Ve snaze transportovat co nejvyšší počet imigrantů tak v Turecku skončí i řada uprchlíků, kteří mají dle Dublinského systému právo na sjednocení s rodinnými příbuznými v evropských státech.

Amnesty International v minulosti předložila hned několik důvodů, proč Turecko nemůže být shledáno jako bezpečná země. Turecká vláda doposud nepřistoupila k Ženevské úmluvě v celém jejím rozsahu, a tak mají syrští uprchlíci nárok pouze na dočasnou ochranu, která jim neumožňuje se plně integrovat v turecké společnosti. Jelikož je přístup k místnímu pracovnímu trhu značně omezen, mnozí z nich jsou odkázáni na vlastní zdroje a žijí v bídných podmínkách. Dětská práce je zcela běžný fenomén, stejně jako násilné útoky zaměřené na syrskou uprchlickou komunitu. Z terénních výzkumů Amnesty International také vyplývá, že mnozí z uprchlíků jsou systematicky přemisťováni zpět do Sýrie. Tyto praktiky jsou v přímém rozporu s Ženevskou úmluvou, a to konkrétně s takzvaným principem ‘non-refoulement’, který zabraňuje státům deportovat uprchlíky zpět do zemí, kde byli v minulosti perzekuováni.

Plošná detence všech příchozích uprchlíků na řecké ostrovy je také v rozporu s uprchlickým právem. Článek 26 Ženevské úmluvy garantuje všem legálním uprchlíkům svobodu pohybu po celém území hostitelského státu. Ačkoliv tento stát může stanovit, kdo bude považován za legálního uprchlíka, standardně se jedná o všechny příchozí, kteří se řádně nahlásí imigračním úřadům. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky již v tomto ohledu podotknul, že detence má být pouze výjimečným opatřením a nesmí být praktikována plošně. Detence také musí odpovídat článku 5 Evropské úmluvy o lidských právech, která dává každému uprchlíkovi nárok na soudní přezkum. Vzhledem k celkovému nedostatku právní pomoci na řeckých ostrovech je však zjevné, že tato možnost je pro většinu zadržovaných zcela nedostupná.

Životní podmínky v řecké detenci jsou přitom kritické. Vzhledem k uzavření přístupu na pevninu se na ostrovech hromadí množství uprchlíků; problémem je také nedostatek odpovídajících hygienických zařízení jako i lékařské a psychologické pomoci. Řecko se tak vystavuje potenciálním žalobám před Evropský soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Ten již v minulosti rozhodl, že otřesné podmínky na ostrovu Lesbos mohou být kvalifikovány jako nelidské zacházení, které je v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Z terénních výzkumů také vyplývá, že řečtí pracovníci nezvládají poskytovat dostatečnou péči uprchlickým dětem či uprchlíkům, kteří byli v minulosti mučeni. Takové zacházení ze strany Řecka je v nesouladu s článkem 22 Úmluvy o právech dítěte a článkem 10 Úmluvy proti mučení.

Je tedy zřejmé, že detence uprchlíků v Řecku a jejich následná deportace do Turecka je v rozporu s několika mezinárodními úmluvami. Nejvyšší řecký soud však v nedávném případu syrských uprchlíků Noori a Afaaze vyvrátil, že by jejich případná transportace do Turecka byla jakkoliv protiprávní. Toto rozhodnutí tak umožnilo, aby celý systém evropsko-turecké dohody mohl nadále pokračovat. Změnu by do budoucna mohl přinést případný rozsudek Evropského soudu ve Štrasburku. Pokud by se potvrdilo, že transportace uprchlíků do Turecka představuje porušení jejich lidských práv, Řecko by muselo zásadně změnit svojí imigrační politiku a ukončit plošné přemisťování příchozích uprchlíků.

 

Autor: Jan Voborský

Stážista advokačního oddělení

Podobné příběhy

27.9.2017

Řecko: Soudní rozhodnutí připravují cestu pro první nucené návraty žadatelů o azyl v rámci dohody mezi EU a Tureckem

Dva syrští uprchlíci jsou vystaveni riziku nuceného návratu do Turecka.


10.7.2017

Unikal před kulkami na syrsko-turecké hranici jen proto, aby byl zatčen v Řecku


27.7.2017

Aktuální situace žadatelů o azyl v Řecku

Řecké ostrovy jsou svědky tisíců smutných příběhů zoufalých lidí.


19.7.2017

#ActionLesvos

Aktivisti Amnesty International z 8 zemí se potkávají s uprchlíky a místními dobrovolníky na řeckém ostrově Lesbos. Týden akcí má připomenout evropským lídrům jejich zodpovědnost. Z Česka se účastní tříčlenná výprava.