Tahle kniha Bělorusko mimo Bělorusko vznikla jako poukaz na tradici česko-běloruské interakce v akademickém prostředí a jsem vděčný, že ta pokračuje dodnes. V době, kdy naše země hledá své místo mezi Evropskou unií a Ruskou federací, to je snaha, která nám pomáhá artikulovat chybějící západní aspekt naší národní identity. Tohle je něco, co si Češi možná neuvědomují, ale vy jste v jistém smyslu pro Bělorusy vzorem. Podobně velký národ, taky jste museli obrodit váš jazyk a vaši národní identitu a dokázali jste si vybudovat meziválečný stát. Byli jste pro nás vzorem, že Slované můžou být také v západní Evropě. 

Druhá věc je pražská meziválečná diaspora. V Praze žila myšlenka nezávislého a demokratického Běloruska, dokonce tu sídlila exilová vláda. Jedním ze světlejších momentů v pochmurném a tragickém průběhu našich dějin dvacátého století byl právě kulturní a politický život běloruských exulantů v meziválečném Československu. Běloruská lidová republika z roku 1919 byla, ani ne po roce, rozvrácena a roztržena krvavými událostmi polsko-sovětské války. Do Československa se tak vydali stovky Bělorusů z tehdejší Litvy, Polska a Lotyšska, kteří se odmítly vzdát myšlenky našeho samostatného státu. Zároveň zde mohli studovat a svobodně rozvíjet své národní hnutí. Česká historie je spojená s Běloruskem a naše společnost k té české vzhlíží. 

V Bělorusku se teď tvoří dějiny a bylo by zbytečné je porovnávat s událostmi tady, na Ukrajině nebo v Arménii. Bělorusové by si měli zažít vlastní historii a dostat šanci utvořit si vlastní nezávislou identitu. Myslím si, že Bělorusové tady v Čechách jsou z těch událostí strašně vyčerpaní. Nevíme, co dělat, všichni se snaží přiložit ruku k dílu, ale je strašně těžké si přiznat, že člověk z takovéhle dálky vlastně může jenom fandit. 

Vedení rozhovoru, editace textu a foto: Jakub Laichter 

Asistence: Šimon Peichl