© Kateřina Hlaváčková

Kvůli poslednímu dni v Afghánistánu trpím dodnes, popisuje útěk ze své země aktivistka za ženská práva

  Blog

Diskriminace Migrace   Afghánistán publikován 23.5.2022

„Pokud se tlaku Talibánu mezinárodní komunita poddá, pak se vzdám jakýchkoli nadějí, které pro svou zemi chovám,“ popsala Macy současnou situaci ve své zemi.

Z Afghánistánu utekla Macy (jméno je kvůli bezpečnosti anonymní, pozn. red.) do Itálie v srpnu loňského roku. Snažila se tak zachránit před diskriminací, která by ji pod režimem Talibánu jistě čekala. Několik let totiž pracovala jako advokátka a aktivistka za ženská práva. Patří navíc do etnické i náboženské menšiny.


V současnosti jsi studentka magisterského oboru lidských práv. Co jsi ale studovala před příjezdem do Itálie?

Před šesti lety jsem vystudovala fakultu práv a politické vědy na univerzitě v Herátu. Poté jsem začala pracovat na pozici týkající se ženských práv, a nakonec nastoupila jako právní úřednice a koordinátorka rehabilitace a služeb. Pracovala jsem v asi 60 vesnicích okolo Herátu, kde jsem se snažila propojovat formální a neformální systémy, tedy administrativu a tradice přežívající zejména v menších komunitách.

Lidé v nich žijící bohužel nejsou vzdělaní a následují pouze své tradice a náboženství. Pomocí nich se snaží vyřešit také případy násilí proti ženám nebo rodinné spory. Ženy jsou však většinou oběťmi takových řešení. To jsem se snažila změnit. Setkávala jsem se proto s komisemi malých vesnic. Snažila jsem se je naučit, že při řešení jejich problémů musí zvažovat jak mužskou, tak ženskou stránku věci.

Na té pozici jsi ale nezůstala…

Ne, musela jsem ji opustit, jelikož jsem členka jak etnické, tak náboženské menšiny. Především v některých vesnicích kolem Herátu mají někteří lidé názor, že naše menšina nepatří mezi muslimy a oni proti ní musí bojovat. Odešla jsem proto do jistého fóra občanské společnosti, kde jsem pracovala jako legální asistentka a aktivistka za občanská a ženská práva. Zabývala jsem se případy násilí proti ženám, spolupořádala workshopy a semináře nebo panelové diskuse s profesory, právníky a vesničany.

Jakým způsobem jsi byla jako členka náboženské menšiny diskriminovaná?

Především ve vesnicích přetrvává ideologie, podle které nejsou šíité muslimové. Pravý muslim tak naplní službu Alláhovi tím, že je zabije. Ne všichni lidé na vesnicích takhle smýšlí, ale někteří ano. Když jsem žila blízko hranic s Íránem, slyšela jsem jednou, jak někdo říká, že pokud člena naší menšiny najde, zavraždí ho. Pomyslela jsem si, vždyť to jsem já. Okamžitě jsem proto napsala kolegyni a uprchly jsme. I když nikdo nevěděl, že jsem šíitka. Talibán pak proti nám páchá zločiny genocidy. Stejně se chová také k etnickým menšinám, i té mé, tedy Hazárům.

Před Talibánem jsi nakonec musela sama utéct. Jak se ti to podařilo?

Když začal Talibán přebírat moc nad Afghánistánem, řekl mi můj šéf, abych uprchla do Kábulu, jelikož některé jeho části zůstávaly svobodné. V kanceláři v Herátu jsem byla navíc jediná dívka, takže bych byla jasným terčem. Utekla jsem proto s dalšími ženami do hlavního města, kde jsem se za pomocí organizace zaměřující se na ženská práva ukrývala asi 40 dní.

"Všude byli buď mrtví, nebo zranění a krvácející lidé. Někdo totiž v kanálu, kde jsme ještě před chvílí stály, zahájil sebevražedný útok."

Můj poslední den v Afghánistánu se pak proměnil v ten nejtěžší a nejnebezpečnější zážitek, co se mi kdy stal. Trpím kvůli němu dodnes. Úkryt jsem se svou skupinkou opustila 26. srpna. Napřed jsme se na letiště vydaly taxíkem, poté jsme ale musely využít kanál, který na letiště umístěné daleko za městem vedl. Zemi se totiž snažily opustit stovky lidí a tohle byla nejrychlejší cesta. Kanál byl však plný vody, která sahala až nad náš pas. Nemohly jsme se navíc pohybovat moc rychle, protože se v něm tlačilo hodně lidí a všichni křičeli nebo plakali.

Naši skupinku ale naštěstí našel britský generál, který už měl díky dobré koordinaci evakuace seznam našich jmen i s fotkami. Vojáci nás proto vytáhli z kanálu a my se na chvíli cítily lépe. Pět minut poté se ale místem rozlehla exploze. Kanál se proměnil v proud krve. Viděla jsem lidi, jak leží hlavou ve vodě, některým chyběly končetiny. Všude byli buď mrtví, nebo zranění a krvácející lidé. Někdo totiž v kanálu, kde jsme ještě před chvílí stály, zahájil sebevražedný útok. Tomu místu se začalo říkat Kanál smrti, jelikož v něm zemřelo okolo 200 lidí.

Na letiště jsi se ale nakonec i tak dostala…

Ano. Když jsme se k němu ale konečně dostaly, musely jsme strávit sedm hodin bez vody a jídla stulené na zemi do klubíčka. Vojáci nám řekli, že se nesmíme hýbat, jinak nás budou muset zastřelit. Všude panoval chaos, protože se armáda bála, že by mohl nastat další útok. Mysleli si, že by uprchlíci mohli mít v batozích bombu. Byly jsme hrozně unavené a já v jednu chvíli začala panikařit a křičet, protože jsem ztratila cit v ruce. Jeden voják mě ale uklidnil tím, že je to nejspíše jen ze šoku.

Nakonec jsme asi ve dvě hodiny ráno poslaly tajně zprávu naší koordinátorce, která nám pomohla k dalšímu britskému generálovi. Ten nás odvedl do italské základny na letišti, kde jsme strávily asi pět dní. Poté jsme odletěly posledním letadlem do Itálie. Všichni ze základny na mě přitom celou dobu byli moc hodní. Pořád jsem plakala, ale říkali mi, že Itálie je dobrá země, která mě podporuje.

Svou rodinu jsi ale musela nechat v Afghánistánu. Co na tvé rozhodnutí opustit zemi říkali tvoji rodiče?

Můj tatínek mě podporoval, jelikož kdysi proti Talibánu sám bojoval. Pořád mi proto teď říká, že děkuje bohu za to, že jsem mohla utéct. Kdo ví, co by se mnou doma bylo. Také mi řekl, abych nepřemýšlela nad tím, co jsem za sebou zanechala, ale soustředila se pouze na svou budoucnost. Podle něj se totiž Talibán nikdy nezmění. „Mysli na sebe, protože tvůj život je důležitý,“ připomíná mi neustále.



© Kateřina Hlaváčková



"Po uzmutí moci Talibánem sousedi mé rodiče varovali, aby byli opatrní, jelikož je všude hodně donašečů. Spálili proto všechny mé dokumenty."

Sám je s mojí maminkou a mými třemi bratry v Herátu. Jsem s nimi v kontaktu přes zprávy a denně mi popisují, jaký je život v Afghánistánu peklo. Například můj bratr je učitel matematiky a Talibán mu nařídil, aby si nechal narůst vousy a nosil tradiční oblečení. Změnili také polovinu předmětů na univerzitě, aby byla více nábožensky založená. Chtějí navíc bratra zkoušet z náboženství, aby otestovali jeho znalosti islámu, i když sedm let učil jenom matematiku. Pokud neprojde, nejspíše ho z práce vyhodí.

Jak tvoje cesta pokračovala poté, co jsi přistála v Itálii?

Jednu noc jsem strávila v Římě a poté zůstala šest dní pod stanem v uprchlickém kempu. Dalších 14 dní jsem byla v karanténě v Sanremu, až jsem se nakonec oddělila od svých přátel a více než dva měsíce strávila v africkém kempu v Toskánsku. Na pokoji jsem byla se třemi dívkami z Nigérie, což pro mě byl obrovský kulturní šok. Moje spolubydlící byly totiž zcela odlišné od Afghánců nebo Italů, které jsem do té doby poznala.

Po sprše si například klidně sedly nahé na postel naproti mně! Když jsem je poprvé poznala, začala jsem plakat a zaměstnancům kempu jsem říkala, že tam žít nechci, a ať mě pošlou zpět do Afghánistánu. I když jsme si tedy nikdy moc nesedly, tak se o mě moje spolubydlící staraly. Daly mi třeba teplé oblečení a pomohly mi začlenit se do společnosti.

Nakonec jsi se ale dostala na univerzitu v severní Itálii. Jak se ti to podařilo?

Zažádala jsem si o italské stipendium určené pouze pro Afghánce. Když mě na konci října minulého roku přijali, nemohla jsem tomu uvěřit. Neměla jsem sice zajištěné žádné ubytování, ale získala jsem peníze a organizace na podporu uprchlíků mi pomohla sehnat italskou rodinu, která mě ubytovala. Jsem proto univerzitě hrozně vděčná za příležitost pokračovat ve svém vzdělání, a navíc v lidských právech.

"Nikdy nás doma nepřijali. Nevím proč, ale vždycky jsem tuhle diskriminaci pociťovala, a skrývala proto svou identitu."

Zmínila jsi, že jsi i nadále se svou rodinou v kontaktu. Jak se jim daří?

Musí být velice opatrní. Všichni v našem sousedství mě znají, protože jsem učila jejich děti nebo pomáhala sousedkám, když na naše dveře s pláčem klepaly. Po uzmutí moci Talibánem však sousedi mé rodiče varovali, aby byli opatrní, jelikož je všude hodně donašečů. Moje rodina proto spálila všechny mé dokumenty. Měla jsem doklady o více než 500 případech týkajících se násilí proti ženám, různé diplomy a certifikáty. Když jsem o tom slyšela, chtělo se mi plakat. Byly to důkazy mých snah a úspěchů. A teď jsou pryč.

Co by podle tebe měla mezinárodní komunita udělat, aby Afgháncům pomohla?

Hlavně nesmí uznat Talibán jako legitimní vládu. Jsou to brutální lidé a lháři, jejichž slibům se nedá věřit. Nedoufám proto, že by se situace v Afghánistánu mohla zlepšit. Pokud se tlaku Talibánu mezinárodní komunita poddá, pak se vzdám jakýchkoli nadějí, které pro svou zemi chovám. Neustále se ale bojím o svou rodinu, jelikož nepatří mezi hlavní etnickou skupinu Paštunů, ani náboženskou většinu, tedy sunnity.

V Afghánistánu jsi tedy musela čelit diskriminaci kvůli svému pohlaví, náboženskému vyznání i etnicitě?

Ano, i když jsem pracovala pro organizace občanské společnosti, které mají bojovat za lidská práva. Občas mě například můj šéf vynechal ze seznamu účastníků různých konferencí. Obával se totiž, že by jednou jeho místo mohla převzít žena, a navíc z „podřadné“ etnické skupiny. Ani mí přátelé často neznali můj skutečný etnický původ. Nikdy nás doma nepřijali. Nevím proč, ale vždycky jsem tuhle diskriminaci pociťovala, a skrývala proto svou identitu. Naštěstí nevypadám jako typická Hazáre žena. Většinou máme totiž rysy typické pro Korejce nebo Japonce. Moji rodiče mi proto vždycky říkali, že mám být vděčná za své oči. Že ty mě vždycky zachrání.


Aktuální petice

  Afghánistán

Afghánské ženy čelí represím kvůli hrůzovládě Tálibánu. Nenechme to tak!

Dne 15. srpna 2021 Tálibán dobyl hlavní město Kábul, svrhl civilní vládu, obsadil prezidentský palác a převzal kontrolu nad zemí. Téměř okamžitě změnil název státu na Islámský Emirát Afghánistán. Afghánské Ministerstvo pro ženské záležitosti bylo přejmenováno na Ministerstvo neřesti a ctnosti, ženy musely odejít ze zaměstnání a bylo jim doporučeno zůstat doma. Situace kolem vzdělávání dívek je zatím nejistá.

 

Aktuální počet podpisů: 1341 Náš cíl: 5000

Podepíšu

Všechny petice

Tyto webové stránky používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více...
Díky za upozornění...