© AFP via Getty Images

"Ze záchodu vylézaly krysy." Příběhy tří politických vězňů komunistického Československa

  Článek

Komunistický režim v Československu měl na svědomí tisíce uvězněných a stovky popravených politických vězňů. Od svého vzniku až do 17. listopadu 1989 usilovala Amnesty o záchranu většiny z nich. K výročí sametové revoluce vám přinášíme tři příběhy těch, kteří se totalitě v Československu rozhodli vzdorovat.

Před rokem 1989 se Amnesty snažila pomoci zhruba čtyřem stovkách obětí komunistických represí v Československu. Mezi nejznámější oběti a perzekvované patří Milada Horáková nebo Václav Havel. Za šíření myšlenek svobody a demokracie nebo nesouhlas s vládou jedné strany ale skončilo ve věznicích mnoho dalších.

Vězeň dvou totalit 

Nejen komunistické, ale i nacistické totalitě čelil během svého života kardinál Josef Beran. Do hledáčku gestapa se dostal už na začátku nacistické okupace Československa, poté co v roce 1939 nesouhlasil s uzavřením vysokých škol. K jeho zatčení došlo o tři roky později, když během heydrichiády sloužil mši za zemřelé a vězněné v koncentračních táborech. Jakmile kostelem dozněl svatováclavský chorál, pro Berana si přišlo gestapo.

Nejprve byl převezen do věznice na Pankráci, kde ho dozorci několikrát zbili. Poté ho odvezli do koncentračního tábora v Terezíně a následně do Dachau. Během uvěznění prodělal břišní tyfus a opakovaně čelil kruté šikaně dozorců. Po celou dobu sloužil mše pro své spoluvězně a snažil se pozvednout jejich morálku.

Po válce byl jmenován pražským arcibiskupem. Když se v únoru 1948 KSČ chopila moci nad Československem, stal se jedním z jejích hlavních terčů. Tlak na katolickou církev postupně sílil, až se v červnu 1949 rozhodl Beran i další biskupové vydat tzv. pastýřský list. Šlo o výzvu československým věřícím, v níž popsali skutečné záměry komunistické politiky a otevřeně promluvili o útocích proti církvi v uplynulých měsících. Výzvu chtěl Beran přečíst v katedrále sv. Víta, příslušníci StB a lidové milice ji ale obsadili. 

Následně arcibiskupa zatkli a uvrhli do přísné internace. Zejména pro věřící byl morální ikonou, a proto byl držen na odlehlých místech pod neustálým dohledem. Většinou šlo o budovy stojící na samotě obehnané vysokým plotem, za nímž hlídkovali agenti StB se služebními psy. 

Josef Beran byl mezi šesti politickými vězni, o jejichž záchranu usiloval v roce 1961 zakladatel Amnesty Peter Benenson. V britských novinách The Observer uveřejnil článek, v němž vyzýval k psaní dopisů apelujících na propuštění Berana a pěti dalších vězňů svědomí. Článek vyvolal obrovskou odezvu, otiskla ho média po celém světě a Benensonova výzva následně vedla k založení organizace Amnesty International.

O dva roky později dostal Beran prezidentskou milost. V roce 1965 se ho tehdejší papež rozhodl jmenovat kardinálem. Na ceremonii do Říma arcibiskup Beran odjel, návrat zpátky už mu ale Československé úřady nedovolily. V nuceném exilu zůstal až do své smrti v roce 1969. 

Úkryt v synově odstaveném autě

Obětí komunistického režimu se stala také novinářka Otta Bednářová. V mládí byla nadšenou komunistkou a místo studia vysoké školy se rozhodla pracovat v továrně ČKD. Později přešla do Československého rozhlasu a následně do televize.

S uvolňováním politických poměrů v 60. letech se mohla začít věnovat tématům, která by ještě před pár roky byla zakázaná. Šlo zejména o politické procesy stalinistické éry, na něž se Bednářová zaměřila ve své reportáži Svědectví pro výstrahu. Během své kariéry připravovala reportáže, které bychom dnes označili jako investigativní. Zabývaly se například špatnými poměry žen na pracovištích nebo prominentním příjímáním dětí členů KSČ na gymnázia. 

Její novinářská dráha ale s nástupem normalizace skončila. Z televize byla vyhozena a na konci 60. let ji vyloučili i z KSČ. V té době už myšlenkám komunismu nevěřila, místo toho se rozhodla bojovat za ideály svobody. V 70. let začala opisovat a šířit samizdatové knihy, časopisy a zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Štosy papírů každý večer schovávala v synově odstaveném autě a ráno je nosila zpět. Díky tomu StB materiály nikdy nenašla, ačkoliv opakovaně prohledávala její byt. 

Bednářová byla zatčena až po podpisu Charty 77. Na sklonku 80. let ji spolu s dalšími devíti členy VONS odvezli k výslechu, u kterého na otázky dozorců reagovala jen prostým „Odmítám vypovídat”.

Následně byla odsouzena ke třem rokům v ženské věznici v Opavě. Tam se začal její zdravotní stav prudce zhoršovat. Amnesty ji v roce 1979 prohlásila za vězenkyni svědomí a na její podporu uspořádala urgentní dopisovou akci, která pravděpodobně přispěla k tomu, že byl její trest po 17 měsících přerušen.

Otta Bednářová bojovala proti totalitě až do jejího pádu v listopadu 1989. Během sametové revoluce byla mezi demonstranty, které policie zbila obušky na Národní třídě.


Více o osudu Otty Bednářové i Josefa Berana v epizodě podcastu Amnesty s historikem Prokopem Tomkem

Zachránce Magorovy sbírky Labutích písní

Jiřího Gruntoráda, stejně jako mnoho dalších, velmi ovlivnila okupace Československa v srpnu 1968. Bylo mu tehdy 15 let a s definitivní ztrátou svobody a příchodem normalizace se začal vyrovnávat tím, že se ve volném čase uchyloval k literatuře. 

V 70. letech pracoval jako zedník v bytovém podniku a během oprav jednoho z bytů narazil na samizdatové knihy a dokumenty Charty 77. S nájemníky bytu, manžely Kamilou a Václavem Bendovými, se spřátelil a sám začal přepisovat a vydávat samizdatové publikace. 

V té době byla cenzura v Československu výrazně tvrdší než v jiných zemích sovětského bloku. Zakázány byly nejen protikomunistické tituly, ale i umělecká díla bez politického podtextu. Mezi knihami, které Gruntorád přepisoval, byly třeba básnické sbírky Jaroslava Seiferta či Bohuslava Reynka nebo próza Václava Havla a Bohumila Hrabala.

Za šíření samizdatové literatury byl Gruntorád později obviněn a uvězněn na tři měsíce – jak sám později řekl, pro výstrahu. Ta ale nezafungovala a on po propuštění podepsal Chartu 77. V roce 1980 byl zatčen a odsouzen podruhé, tentokrát na 4 roky. Ve věznici v Minkovicích pracoval u přidruženého podniku Preciosa, který vyráběl lustry.

„V den mých 30. narozenin přišel dozorce a držel v ruce telegram, na kterém bylo jediné slovo – Blahopřejeme. Tento telegram podepsali dva úplně neznámí lidé někde v Amsterdamu a já jsem věděl, že se o mě ví. To si myslím, že je nesmírně důležité, protože političtí vězni jsou většinou velice izolováni.”

Jiří Gruntorád


„Když jsem poprvé přišel pracovat do provozovny národního podniku Preciosa, myslel jsem, že jsem v pekle. Viděl jsem v oblacích páry neuvěřitelně rychle kmitající postavy oblečené do jakýchsi zbytků montérek. A za chvíli jsem stejně jako oni kmital i já,“ popsal poměry v Preciose Gruntorád. Za neplnění norem končil často na samotce. Do malé místnosti v zimě skrz okno sněžilo a v létě ze záchodu vylézaly krysy. 


Později byl přesunut do vězení ve Valdicích, kde se seznámil s básníkem Ivanem Martinem Jirousem. Láska k literatuře ho neopustila ani zde a Jirousovu básnickou sbírku Labutí písně propašoval důmyslným způsobem z věznice ven. I jeho Amnesty zařadila mezi vězně svědomí.

Gruntorádův trest skončil v roce 1984, od vydávání samizdatu ho ale neodradil. Do 17. listopadu 1989 vydal přes 130 titulů. Ty byly po revoluci uloženy v knihovně Libri Prohibiti, kterou založil a vede ji dodnes. "Práce Amnesty má pořád obrovský smysl, sám ji podporuji každý měsíc," uvedl Jiří Gruntorád před časem v epizodě podcastu Amnesty.

 

Amnesty International je mezinárodní, apolitická a nezávislá organizace na ochranu lidských práv. Zastáváme se politických vězňů a dalších pronásledovaných, bojujeme proti mučení i trestu smrti a vzděláváme o lidských právech. V průměru každý třetí případ, který řešíme - dopadne úspěchem. Propuštění řady nespravedlivě vězněných by se však v mnoha případech nemohlo povést nebýt hnutí Amnesty a všech dárců i dobrovolníků. Přidejte se k nám, prosím, a darujte dobro ještě dnes. Děkujeme za pomoc.

Aktuální petice

  Česká republika

Lidská práva a principy právního státu musejí být v Evropě chráněny

Lidé v Maďarsku a Polsku čelí v čím dál větší míře omezování svobody projevu, cenzuře médií, omezování nezávislosti soudů, útokům na příslušníky menšin a dalšímu porušování lidských práv nebo oslabování demokratických hodnot.

 

Aktuální počet podpisů: 3250 Náš cíl: 3500

Podepíšu

Všechny petice

Tyto webové stránky používají cookies pro zlepšení uživatelského komfortu, předvyplnění údajů podporovatele. Zjistit více...
Díky za upozornění...