Příběhy

SEXUÁLNÍ NÁSILÍ NA ŽENÁCH PŘI CESTĚ ZA BEZPEČÍM

Sexuální násilí a zneužívání bohužel tvoří nedílnou část cesty za bezpečím mnoha žen. Amnesty International mluvila s mnoha ženami, které byly při útěku převaděči a zločineckými skupinami znásilněny či jinak sexuálně zneužívány. Ženy, které nebyly schopny zaplatit výkupné, byly v některých případech za své propuštění či možnost pokračovat v cestě nuceny k sexu. 

Othman, somálský uprchlík, popsal situaci takto: „Převaděč byl na mě milý, ale ubližoval ženám. Vím, že zneužil tři eritrejské ženy. Znásilnil je a ony plakaly. Stalo se to nejméně dvakrát. Některé ženy nemají na zaplacení výkupného, tak tolerují sex s pašeráky. Byli jsme drženi v poušti a ženy spaly ve stanu. Muži spali venku. Převaděč mohl v noci zavolat ženu, která se mu líbila. Když odmítla přijít, nutil ji a říkal například: „Chci ti pomoct. Chci ti dát peníze. Umožním ti cestu do Evropy bez placení.“ Potom, co se toto stalo několikrát, rozhodli jsme se ženy chránit. Nemohli jsme v noci spát, protože jsme hlídali stan.“

Somálská žena, která cestovala do Libye v červnu 2014, poté co byl její manžel zabit ozbrojenou skupinou Al-Šabáb, vysvětluje, že ženy, které cestují samy nebo bez mužů, kteří by je byli schopni chránit na převaděčských cestách, čelí sexuálnímu zneužívání. Některé ženy, které cestovaly v její skupině, byly sexuálně zneužívány v noci. 

Vypověděla: „Pokud jste žena a oni kolem vás vidí silné muže, kteří vás chrání, nikdo se nepřiblíží. Ale pokud jste sama nebo muži kolem vás jsou slabí, pak se dostanete do potíží.“ 

V dalším případě nigerijská žena, která uprchla se svým manželem z Libye v srpnu 2014, popsala, jak byla prvního dne svého příjezdu do Sabhá (město v jihozápadní Libyi) znásilněna gangem:

„Do Sabhá jsme přijeli 29. prosince 2012 kolem půl deváté večer. Nevěděli jsme, kam jít, Libye je plná krutostí, únosů, sexuálního násilí a zneužívání migrantů a uprchlíků, čekali jsme, až nás vyzvedne náš kamarád. Pět členů skupiny Asma  (gang mladých ozbrojených lupičů) zastavilo před námi a donutili mě a mého manžela nasednout do jejich auta. Vzali nás do pouště, daleko za městem.  Mému manželovi přivázaly ruce a nohy k tyči a mě přímo před ním znásilnili. Celkem tam bylo 11 mužů. Kolem půlnoci nás vysadili na stejném místě, na kterém nás unesli a ukradli nám peníze. Uviděl nás jeden nigerijský muž, vzal nás do svého domu a dal nám telefon, abychom zavolali našemu kamarádovi, který nás pak druhý den ráno vyzvedl.“

Zdroj: Libya is full of cruelty- Stories of Abduction, Sexual Violence and Abuse from Migrants and Refugees, Amnesty International, 2015. 

SYRŠTÍ UPRCHLÍCI V LIBANONU

Libanon je zemí, která poskytla útočiště již na 1,2 milionu syrských uprchlíků. Se čtyřmi a půl miliony obyvatel je tak zemí, která má největší hustotu uprchlíků v poměru k domácímu obyvatelstvu a tento počet je tak obrovskou zátěží pro celou zemi a její infrastrukturu. 
Na počátku syrského konfliktu nechával Libanon své hranice dlouho otevřené a ti, kteří prchali před boji v Sýrii, zde nacházeli bezpečí. Vzhledem k počtu uprchlíků, nedostatečné infrastruktuře a mizivé podpoře od mezinárodního společenství svůj postoj mění a hranice uzavírá. Od počátku roku 2015 také zavedl nová kritéria pro Syřany, kteří si chtějí prodloužit povolení k pobytu a taky nové podmínky pro Syřany, kteří chtějí do země vstoupit.
Pro mnohé uprchlíky je situace neúnosná, nemají přístup k lékařské péči, vzdělání pro své děti, mnoho z nich žije v žalostných podmínkách. Kvůli restrikcím na hranicích se mnoho z nich do země nemá šanci dostat a jsou tak ponecháni ve válkou zmítané Sýrii. Zoufalou situaci přibližuje několik příběhů syrských uprchlíků:
ISMAEL
Před sedmi lety byla u Ismaela zjištěna roztroušená skleróza. Nemůže si však dovolit platit potřebné injekce, které by měl užívat každý druhý den. Ismael se svěřil Amnesty International, že mu ani tak nejde o jeho vlastní zdraví, jako hlavně o zabezpečení svých pěti dětí. Ismael přišel do Libanonu po velmi nebezpečné cestě z Damašku, která vede přes pohoří, do vesnice Shebba nacházející se na jihovýchodě Libanonu. Prvních šest měsíců svého pobytu musel vyžít s velmi malým množstvím jídla.
Když se Ismael dostal do Libanonu, registroval svou rodinu na Úřadě Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), ovšem posléze mu bylo oznámeno, že nemá nárok na žádnou formu pomoci. Následující tři měsíce se pokoušel dovolat na horkou linku tohoto úřadu, ovšem bezvýsledně. Když se nakonec přece jen dovolal, bylo mu sděleno, že jeho léky jsou příliš nákladné a nemohou být proplaceny.
Ismael se může pohybovat pouze s velkými bolestmi. Chladné počasí se na jeho pohybu značně podepsalo. Jak se mu zhoršuje roztroušená skleróza, jeho každodenní fungování se stává bolestnější a začíná ztrácet rovnováhu. Amnesty International řekl, že potřebné injekce měl v Sýrii zdarma, ovšem v Libanonu si je musí platit, když jedna stojí 2 000 000 libanonských liber (přes 1 300 amerických dolarů). Od svého příjezdu se nedostal ani k jedné injekci.
Ismael si půjčoval peníze od svého souseda, který provozoval menší obchod, ovšem když se dluh vyšplhal přes půl milionu libanonských liber (358 amerických dolarů), soused mu přestal půjčovat. Aby si sami vypomohli, začali členové jeho rodiny prodávat ořechy a za peníze nakupovat zeleninu. Bojí se vrátit do Sýrie, protože jejich vesnice byla v držení opozičních sil a mají strach, že by je po jejich návratu mohla syrská armáda zabít.
DIMA, 27 let
Dima, matka dvou dětí, má rakovinu lymfatických uzlin. Žije v palestinském uprchlickém táboře v Beirútu, v Shatii, který ovšem využívají i syrští uprchlíci kvůli nízkým nákladům na bydlení. Ona a její rodina mají v pronájmu byt za 600 000 libanonských liber (331 amerických dolarů) měsíčně. Její manžel byl v Sýrii několikrát střelen do levé nohy a nemůže teď kvůli bolestem manuálně pracovat. Aby alespoň trochu vypomohl rodinnému rozpočtu, prodává hedvábné kapesníky. Nicméně jeho rodina není schopna pokrýt veškeré své výdaje a je odkázána na pomoc místní organizace v Shatii.
Dima se svěřila Amnesty International, že v říjnu 2012 byla na výměně kyčelního kloubu, která souvisela s její nemocí. Posléze musela také v Sýrii absolvovat několik chemoterapií a radioterapií. Nedlouho po své operaci se ovšem spolu s rodinou rozhodla uprchnout do Libanonu. V listopadu 2013 porodila v místní nemocnici svého syna pomocí císařského řezu. Kvůli rakovině jí doktor doporučil navštívit odborníka na hematologii. Když ovšem Dima zašla na tamější pracoviště, bylo jí sděleno, že léčba rakoviny jí nemůže být finančně pokryta a Dima si takový výdaj nemůže sama dovolit.
Dima pověděla Amnesty International:
„Má noha mne velmi bolí a nemůžu s ní normálně hýbat. Cítím bolest pokaždé, když s ní pohnu, a tak jsou pro mne například domácí práce velmi bolestivé. Občas mám nohu plnou modřin a krevních sraženin, a tak si musím píchnout injekci na jejich zmírnění. Potřebovala bych injekci obden, ale můj manžel je dostane, jen když na ně vydělá dostatek peněz. Jedna injekce stojí 10 000 libanonských liber (7 amerických dolarů).“
Dima a její rodina dostávaly první dva měsíce lístky na jídlo od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Dima řekla Amnesty International, že nebyla nijak varována, když jí najednou přestaly lístky přicházet. V listopadu 2013 se totiž UNHCR rozhodl, že přestane poskytovat plošnou pomoc všem syrským uprchlíkům, a namísto toho začne cíleně zaměřovat pomoc na 75% uprchlíků ze Sýrie, kteří budou splňovat jeho kritéria pomoci. Zdá se, že Dima a její rodina byla během tohoto procesu vyřazena ze seznamu osob, které taková kritéria splňují.
Zdroj: Agonizing choices – Syrian Refugees in Need of Health Care in Lebanon, Amnesty International, May, 2014.
Potíže s prodloužením povolení k pobytu
 Generální ředitelství obecné bezpečnosti, které je součástí libanonského ministerstva vnitra, vydalo nová pravidla pro syrské občany, kteří si chtějí v Libanonu obnovit povolení k pobytu nebo jinak upravit svůj status imigranta. O těchto změnách bylo veřejně zpřístupněno jen velmi málo informací. 
Uprchlíci, se kterými Amnesty International mluvila, se dozvěděli podrobnosti o těchto změnách buď od jiných uprchlíků, nebo při samotném kontaktu s generálním ředitelstvím, proces vyřízení žádostí popisovali jako matoucí, náročný a drahý. Každá osoba starší 15 let musí pro obnovu povolení k pobytu zaplatit ředitelství roční poplatek 200 amerických dolarů. Žadatelé také musí mimo jiné vynaložit peníze za cestu, kopírování dokumentů a služby veřejného notáře, což je přijde zhruba na 75 dolarů na osobu a žádost. K tomu musí doložit ještě další náležitosti, které je často velmi složité sehnat a zařídit.
Obtížnost získání a doložení potřebných dokumentů, stejně jako nejistotu, zda bude pobyt prodloužen, dokládá příběh Sary:
SARA, 35 let
Sara, která žije v Beirútu, uvedla, že se musela v průběhu zajišťování nutných dokumentů (není registrovaná  UNHCR) přestěhovat, protože předešlý pronajímatel jí odmítl dát smlouvu, nechtěl totiž registrovat svoji nemovitost na obecním úřadě jako pronajímanou, protože by musel platit další daň. 
Protože předešlé dokumenty tím byly neplatné, Sara musela začít shánět všechny dokumenty znovu. I přesto, že prošla opět celým procesem, získala novou nájemní smlouvu a zaplatila další poplatky, její žádost o prodloužení pobytu v Libanonu byla zamítnuta, aniž by se dozvěděla, proč. Sara popsala náročný proces, který podstoupila, aby získala všechny požadované dokumenty, včetně opakovaných návštěv notáře, protože kritéria popisující veškeré dokumenty, které jsou třeba, jí nebyla zcela jasná. 
„Musela jsem nechat ověřovat dokumenty před notářem třikrát a pak znovu v přítomnosti sponzora.  Pokaždé to stálo v přepočtu 33 amerických dolarů a pokaždé, když jsem přišla na úřad, odmítli je a já jsem je musela upravit… Získala jsem informace o nových pravidlech z Facebooku a televize. Přesně jsem zjistila, co je vlastně třeba, až když jsem šla požádat o prodloužení pobytu na samotném úřadě. Pokaždé mi řekli, abych přinesla něco dalšího…“ 
Zdroj: Pushed to the Edge, Syrian Refugees Face Increased Restrictions in Lebanon, Amnesty International, June 2015.
.

UPRCHLÍCI V ŘECKU

„Přes všechno, co jsem v Řecku zažil, tu chci zůstat a usilovat o změnu současného stavu“ – vyprávění Somálce Saleha
O svůj příběh a zkušenosti s novým životem v Řecku se s námi podělil i 27letý Saleh. Z jeho vyprávění v člověku zůstane především zděšení a otázka, jak je tohle v Evropě v 21. století možné…
Poté, co se rozhodl nespolupracovat s vládní opozicí v Somálsku, byl jimi pronásledován a brutálně napaden. Jelikož pro něj v zemi již nebylo bezpečno, rozhodl se ji opustit. Tehdy dvacetiletý odjel do Jemenu, kde zůstal pět let. Situace v Jemenu také nebyla uspokojivá a Saleh se rozhodl pokusit o cestu do Evropy. Poplatek převaděčům za cestu do Řecka je 3-4 tisíce dolarů. Otec mu poslal peníze a Saleh tedy mohl absolvovat náročnou cestu plnou strachu, fyzického a psychického utrpení, nadávek a ponižování za strany převaděčů.
Jeho cesta dopadla úspěšně, s falešným pasem se nejprve dostal do Turecka a po několika týdnech překonal i vytouženou řeckou hranici. Spojil se s přáteli v Athénách a pomalu začínal nový život. Původně neplánoval zůstat v Řecku, chtěl jet do Londýna, kde má příbuzné, osud však rozhodl jinak.
Nejistota, obavy, neznámé prostředí, neznalost jazyka, bolestivé vzpomínky a nejistá budoucnost provází migranty odlišné barvy pleti v Athénách každý den, k tomu se však musí bát také agresivních útoků ze strany sympatizantů strany Zlatý úsvit, která má otevřenou protimigrantskou rétoriku a ve volbách roku 2012 získala 18 křesel v řeckém parlamentu. Situaci zhoršuje dlouhotrvající ekonomická krize, v jejímž důsledku se migranti stali snadným terčem k vybití frustrace krizí sužovaných Řeků.
O těchto útocích migranti nejen slýchají, ale často je zažívají na vlastní kůži. Existuje i neoficiální mapa míst, kterým se každý raději vyhne, protože je zde riziko napadení téměř stoprocentní. Saleh byl poprvé napaden dva měsíce po svém příchodu do Athén, když ještě neměl papíry. Procházel se svým blonďatým americkým přítelem známou ulicí Ag. Panteleimon. Nedaleko od nich sedělo 6 asi dvacetiletých mladíků, kteří na něj začali pokřikovat „Mavro, mavro“! (černý). Saleh je ignoroval, ale raději přidal do kroku. Brzy jej však mladíci dohonili a napadli. V té chvíli se dal jeho přítel do běhu a zmizel kdovíkam. Pět mladíků potom Saleha brutálně zbilo, šestý celý incident s úsměvem pozoroval. „V tu chvíli jsem si připadal jako kopací míč“. Útok viděli i lidé z blízké kavárny, kteří však, místo aby zavolali pomoc, pokračovali v popíjení odpolední kávy.
Útočníci pak pomalu odkráčeli. Saleh se obtížně zvedl a zavolal na policii. Policie se zeptala, zda má papíry. Když odpověděl, že ne, okamžitě zavěsili. Poté zavolal na záchranku, řekl, že byl napaden, krvácí a zřejmě má zlomenou ruku a oni se zeptali, odkud pochází. Když odpověděl, že ze Somálska, hlas v telefonu odvětil, že nemohou přijet, jelikož jsou daleko. Zavolal tedy kamarádce právničce, která pro něj přijela a odvezla ho do nemocnice, kde za ošetření zaplatil 100 euro.
Tato zkušenost jej vyděsila, myslel totiž, že po odchodu ze Somálska se již nebude muset bát chodit po ulici, a bude moci začít nový život v lidská práva respektující Evropě. Zjistil však, že podobné útoky jsou zde běžné, tolerované a mají migrantům ukázat, že je tu nikdo nechce a je pro ně lepší se vrátit odkud přišli. Tuto volbu však většinou nemají, nemohou se vrátit ani do své země, tam jim hrozí přinejmenším podobné útoky, často bohužel dokonce smrt. Jsou tedy v pasti a odsouzeni žít v každodenní nejistotě a strachu z dalšího útoku. Tato obava se Salehovi bohužel vyplnila.
Po druhé byl napaden před pěti měsíci, když se vracel z kurzu řečtiny domů. Potkal skupinku 7 asi 19letých mladíků, kteří na něj z dálky ukázali. A Salehovi došlo, že se asi něco stane. Začal utíkat, ale oni mu nadběhli a obklíčili ho. Začali na něj křičet „Vypadni z naší země!“, snažil se jim nedívat do očí, aby je nenaštval ještě více. Nejdříve ho udeřili do obličeje a on začal krvácet, jeden z nich pak vyndal nůž a obrácenou stranou ho začal bít po celém těle. Poté ho střídavě několik minut bili, když se mu v jedné chvíli podařilo mezerou mezi dvěma útočníky utéci. Plný strachu běžel jako šílený přes město asi půl hodiny, až nakonec doběhl domů. Po svlečení zkrvaveného oblečení a umytí ran už se na policii ani neobracel, předchozí zkušenost ho poučila, že je to k ničemu. Řecká vláda však zřídila pro stoupající počet obětí rasistických útoků speciální telefonní linku, na kterou se mohou obracet. Dva dny po útoku se ho tedy, na nátlak přátel, rozhodl ohlásit tam.
Zavolal na zpoplatněnou linku s tím, že chce oznámit útok. Hlas v telefonu se ho zeptal na jeho jméno, telefonní číslo a adresu. Pak se zeptali, v čem byli oblečeni a zda útočníky zná a jestli zná jejich jména. Odpověděl, že samozřejmě ne a hlas mu oznámil, že pokud budou něco potřebovat, tak se mu ozvou. Saleh ale odpověděl, že on něco potřebuje, že potřebuje pomoc, ale hlas mu odpověděl, že mají jeho údaje, a když budou potřebovat, budou ho kontaktovat. Pak zavěsili.
Výsledkem tedy je, že ulicemi Athén chodí velmi obezřetně, někdy ho k smrti vyděsí i vlastní stín a žije s vědomím, že pokud se mu něco přihodí, není nikdo, kdo by útočníky potrestal nebo je vůbec potrestat chtěl. Je přeci migrant a jako takový není v Řecku mnohými považován za plnohodnotnou lidskou bytost.
Přes tyto strašné zkušenosti se Saleh rozhodl v Řecku zůstat a snažit se o změnu situace. Nyní pracuje jako překladatel pro několik neziskových organizací a také dobrovolničí v organizacích, které se snaží situaci migrantů a uprchlíků v Řecku změnit.
Řecko, Lesbos, srpen 2013
MAHER (35), HOUDA (30), ELIAS (12), IBRAHIM (9), YUSRA (3)
Maher, Houda a jejich rodina opustili Sýrii a žijí v uprchlickém táboře Qushtapa v oblasti Kurdistánu v Iráku od srpna 2013. Jejich dvanáctiletému synovi Eliasovi diagnostikovali v roce 2012 rakovinu, ale uprostřed konfliktu je obtížné dokončit jeho léčbu. Nemocnici bombardovali, když byli Houda a Elias uvnitř. Rádi by byli přesídleni do bezpečí, aby měl jejich syn přístup ke zdravotní péči a jejich děti mohly chodit do školy. 
Maher popisuje: „Přišli jsme do uprchlického tábora Qushtapa všichni společně. Je to rok a čtyři měsíce. Ze Sýrie jsme utekli kvůli válce, nemohli jsme si zajistit živobytí. Můj syn má rakovinu. Léčili ho v Damašku. Bylo pro nás velmi obtížné zajistit mu léčbu, protože nemocnice byla v neklidné části města a pokaždé, když jsme jeli na ozařování, byli tam ostřelovači a střílelo se. Bylo to strašné, ale museli jsme jet, aby syn absolvoval nutnou léčbu. Elias má rakovinu slinivky a potřebuje léčbu každé tři týdny. Když Eliasovi vypadaly kvůli chemoterapii vlasy, taky jsem si vyholil hlavu, aby syn nevěděl, že je to kvůli chemoterapii. Když jsme se vraceli z Damašku zpět, ozbrojenci z Jabhat al-Nusra zastavili náš autobus a chtěli mě potrestat za to, že jsem si oholil hlavu. Stálo mě hodně úsilí to vysvětlit“.
Houda: „Pokaždé, když jsem vezla Eliase do nemocnice na chemoterapii, viděla jsem hodně bojů. Střílelo se a kulky zasahovaly i nemocnici. Zavolala jsem manželovi a řekla jsem mu, že se opravdu bojím. Potom přišel doktor a řekl, že všechny ženy musí jít na chodbu, protože pokoje jsou nebezpečné - mají okna. Začala jsem křičet. Nemocnici zasáhly dvě střepiny. Strop druhého patra se propadl do přízemí. Všechna okna se vysypala. 
 Maher: „Čekal jsem před nemocnicí. Když jsem uslyšel střelbu, běžel jsem nahoru. Jeden ze stropů byl otevřený, s obrovskou dírou. Nevzal jsem svého syna pryč, neodešel jsem. Zůstal jsem tam, aby mohl dostat chemoterapii, protože doktoři také zůstali. To bombardování stále pokračuje. Opravdu jsem nenáviděl tenhle způsob života. Jakmile dostal Elias chemoterapii a mohli jsme opustit nemocnici, odjeli jsme. Život je tady v uprchlickém táboře velmi náročný, protože potřebujeme doktory a léčbu pro Eliase. Hodně jsme se snažili, abychom mu zajistili léčení.  Než jsme opustili Sýrii, dělali mu každé tři měsíce test kostní dřeně, později to bylo každých šest měsíců. Tady jsme teď skoro rok a půl a za tu dobu nebyl na testu ani jednou. Řekli nám, že už nebudou dělat ani žádné další rentgeny, a že bychom ho měli vzít do soukromé nemocnice. Pro mé dítě tady není žádná pomoc. 
Jsem hrozně šťastný, že nás přesídlí do Evropy, protože tam je péče daleko lepší. Budeme se snad znovu cítit jako lidi.“ 
Houda: „Já jen chci, aby moje děti studovaly a aby se Elias uzdravil. 
Zdroj:  Hardship, Hope and Resettlement, Amnesty International, 2015

Novinky

21.2.2017

Belgický starosta oceněn za práci s uprchlíky

14.2.2017

Maďarsko plánuje zadržovat žadatele o azyl v kontejnerových táborech

9.2.2017

Keňa: Historické usnesení blokuje uzavření uprchlického tábora v Dadábu

8.2.2017

Kanada: Už 40 tisíc přijatých uprchlíků!

V době, kdy se většina evropských zemí handrkuje o desítky či stovky přesídlených uprchlíků, Kanada pomáhá ve velkém.

1.2.2017

Spojené státy americké: Boj proti uprchlíkům

Generální tajemník Amnesty ke krokům Donalda Trumpa.

Další zprávy

Úspěchy

28.2.2015 @ Hongkong, zvláštní administrativní oblast Číny

Hong Kong: Zaměstnavatelka byla shledána vinnou za zneužívání svých podřízených z řad migrantů